Folklór

Nářečí

Dle jazykozpytce Běliče, nářečně náležíme k typu dolskému, druhému poddruhu z pěti, jimž se mluví hlavně v obcích bývalého buchlovského panství. Taktéž znát markantní rozdíl mezi tím jestli mluví starší generace zvyklá mluvit nářečím celý život nebo generace mladá navštěvující školy a denně sledující sdělovací prostředky.

Ačkoliv vlivem každodenního sledování televize a rozhlasu , se hlavně u mladé generace užívanost nářečí vytrácí. Je ještě velmi slyšet u starší generace. Patrná je u nás probíhající hranice mezi Vážany s Ořechovem a ostatními okolními dědinami včetně Újezdce. Zatímco se u nás posměšně o Ořechovjácích traduje, že „majou roužovej kožoušek. Oni o nás že máme, „dýšť, krýv, polívku, a mlíko. A vskutku i když vzdálenost mezi Ořechovem a Újezdcem je nevelká (po pěšině snad ani 2 kilometry), rozdíl v mluvě je nepoměrně větší. Co je pro Újezdečáka a současně Medlovjáka, Syrovjáka a atd. typické, je užívání místních výrazů a slůvek s „y“ nebo „i“ místo „e“ nebo krajového „é“. Příkladem budiž: v lítě (v létě), dýšťůvka (dešťovka), o půl patý (v půl páté) ale také lůni místo loni. V obcích východněji položených se podobně mluví už pouze v Stříbrnicích, Buchlovicích a Břestku. Lidová mluva na západ od nás postupně nabírá zčásti rázu hanáckého. Příklad: Ve Vřesovicích nebo Ježově, řeknou: Mám to už hotový (my říkáme hotové). Ve své podstatě i Újezdec s okolními obcemi je jejím prvním předvojem. Příkladem budiž: Dojdu o půl patý. ( V Ořechově: Dojdu o půl patéj). Nebo: Idu navštívit nemocnýho Jana. (V Ořechově: Idu navštívit nemocného Jana).

Jak je v kraji zvykem a asi nejen v tom našem, vyjadřují se lidé o těch jiných nejen dobře. A urážkou se může stát už i oslovení obyvatele obce, jejíž starousedlíky okolní nějak a většinou hanlivě pro nějakou charakteristickou vlastnost častují. Z toho někdy může vyvstat i nejeden konflikt. Z mých nasbíraných poznatků nyní uvádím. Aby jsme si prve zametli před vlastním prahem začnu domácími. Ujezdečáky kdysi nazývali čutaři. Tento poznatek mi sdělila PhDr. Náplavová, metodička nás kronikářů. Zjistila jej na výstavce o Josefu Klvaňovi, významném moravském etnografovi, která se konala v Kyjově při příležitosti Slováckého roku. Já osobně jsem se s ní však nikdy nesetkal, jedná se zřejmě o velmi archaickou záležitost. Však sám Klvaňa žil v období 1857 až 1919. Ze současných je mi známo ze strany Boršičáků akorát oslovení „Kančí hory“ pro Medlovice, Hostějov a Újezdec. Naopak na stranu boršických padá všeobecná neoblíbenost snad celého okolí. Hanlivě je ostatní oslovují jako „šlejže, šlejžoně, šlejžáky“. Pro obce ležící v údolích se také občas používá sousloví „údolí dutých hlav“. Jmenovitě hodně u mladé generace. V našem okolí se tak označují Osvětimany a opět Boršice. Dále už jen zkratkovitě: Žeravjanům se říká „kyškaři“, Medlovjákům „metlaři“, Ježovjákům „tchoři“, Zlechovjákům „zerzavci“, Břestečákům „pinkli“. A nakonec úsměvný posměšný popěvek adresovaný sousedním Syrovjákům:

Syrovjáci srnci,
rýpali se v hrnci,
vyrýpali mokré tele,
strkali ho do prdele.

Kroj

Druhová příslušnost ke kroji osvětimansko-domanínskému, velmi podobný krojům uhersko-hradišťským. Po druhé světové válce odložen jen na slavnostní příležitosti. V posledních patnácti letech v naší obci nošen jen velmi výjimečně. Kupříkladu: šlahačka, tradiční mše o petropavlovských hodkách. Některé starší ženy ještě v krojích pro vdané chodí na nedělní mše do farního kostela.

Největší využití krojů na Slovácku je na hody, primice, svatby, hodky atp. V naší obci se tato příležitost objevila počátkem července 2005 na "Petropavlovské hodky" spojené s žehnáním praporu a znaku obce Újezdec. Nastaly velké přípravy včetně výpůjček krojů či jeho součástí po příbuzných nebo i na jiných obecních úřadech. Došlo také na přesvědčování dětí a vnoučat, aby se oblékly a vyparádily. S výsledkem jsou nakonec spokojeni všichni až poznají "někdy i se spožděním" jak jim to sluší.